František a holoubci

Stojím na zastávce autobusů, jím hranolky, když mi jeden upadne, přiběhne holub a v celku ho do sebe nasouká. Polykač mečů.

Mám ráda holuby. Je to prostě jen další druh zvířat, které mám ráda, i když holubi jsou trochu specifičtí, protože ty nemá rád skoro nikdo. Je jich všude plno a lidem přijdou hrozně obyčejní. Jako součást veřejného prostoru, nejsou živé bytosti, spíš pohyblivé doplňky exteriéru. „A kálí na sochy! A přenášejí nemoci!“ jsou obvyklé průpovídky obyvatel měst.

Lidé mají rádi věci, co jsou vzácné a chráněné. Nemáme rádi šedé tvory, kterých je všude plno čili dostatek. Jsou ale vzácní krásní tvorové potřebnější než obyčejní, kterých je „mnoho“?

Třeba takový holub stěhovavý, v 19. století jich bylo odhadem 3-5 miliard, poslední jedinec svého druhu, samička, které říkali Martha, zemřela v roce 1914. Tohle nemá být smutné povídání o zlé lidské rase, ale spíš takové uvědomění, že každý tvor na této planetě má své místo a že vůbec není potřeba dělat rozdíly v tom, jestli je krásný a unikátní, nebo se narodil jako jeden z řady a na první pohled nám lidem připadá úplně zbytečný.

Jsem na koncertě a přisedne si k nám cizí kluk. Prý se jmenuje František. „Jé, ty jsi František, ty jsi měl nedávno svátek, na svátek zvířátek! A krmíš holoubky???“