Doll Prague 2015 část 2

Kromě panenek byly na výstavě také zmiňované loutky. S těmi mám trochu problém, protože když jsem byla malá, měli jsme doma loutku, které jsem se hrozně bála a zůstalo mi to dodnes :) V některých vidím cosi ďábelského, ale i tak jsou to pěkná dílka, takže jsem jim vyčlenila prostor ;) A nějak se mi sem dostali i medvědi :))

PS: Loutky mě děsí přesně kvůli výrazu té červené Karkulky hned na prvním obrázku :) Být tím vlkem, dám si na ni pozor :))

A ještě fotka pokojíčku, který byl součástí animovaného filmu :)

Doll Prague 2015

Porcelánové panenky mi přijdou strašidelné, k loutkám také nemám moc dobrý vztah, pak jsou ale panenky, které mě okouzlují. Jsou to umělecké panenky, které mají dospělé tělo a jsou to takové éterické bytosti, šatičky mají do detailů vypracované, prýmky a knoflíčky.

Jsou to panenky typu BJD (ball joint dolls) a dnes jsem byla na výstavě, kde jsem je viděla na vlastní oči. Musím říct, že na internetu jsem našla daleko hezčí kousky, líbí se mi prostě jen určitý typ těchto panenek, na výstavě byla směsice od medvídků (ty mě absolutně neberou), přes panenky – miminka (ty mi přijdou strašidelné), až po unikátní BJD dolls. Byly zde k vidění také loutky a panenky ze dřeva. Hodně jsem fotila, takže si můžete udělat představu, jak asi vypadá svět milovníků panenek. (Vkládám jen fotky panenek, které mě zaujaly a které se mi podařilo nafotit.)

 

Počítač na operačním sále

V úterý jsem byla na operačním sále. Byla to docela pitva, rozebrali jsme jeden stolní počítač a jeden notebook. Netušila jsem, že z notebooku jde vyndat úplně vše, až vám zbyde jen displej v rámu s obalem na „vnitřnosti“ (obrazovku jsme ušetřili, ale prý jde také rozebrat).

Wifi karta, bluetooth, klávesnice, základní deska, pevný disk, všechno šlo pryč. Stolní počítač nedopadl o moc lépe ;) Když jsme se pořádně pokochali, počítače jsme uvedli do původního stavu, tedy skoro ;)

Byla to fakt zábava a od té doby lituju, že jsem na jaře při stěhování dala do elektroodpadu svůj starý rozbitý notebook. Mohla jsem se na něm pěkně vyřádit. Tak snad seženu nějaký jiný pokusný objekt.

Seminář pořádaly Czechitas, což je parta holek, která pořádá různé odborné semináře a kurzy pro holky, které by rády přičichly, nebo se rovnou uplatnily v IT. Holky holkám, jak samy říkají. Už jsem se chtěla přihlásit na nějaký kurz dříve, ale často vyžadují vlastní notebook, který já nemám. Co ale mám je sada nářadí a chuť si pořádně zašroubovat ;)

Momentka z workshopu

 

Kapsička na postel

Protože mám patrovou postel, která kolem sebe nemá žádnou poličku, doteď jsem si všechny drobnosti nechávala ležet volně na matraci, občas mi něco spadlo dolů ;)

Tak jsem si vymyslela tuhle malou kapsičku, do které se mi vejdou třeba kapesníky, mobil, malý krém, špunty do uší....prostě takové ty drobnosti, které potřebuju mít po ruce.

Je to něco jako kosmetická taštička, jen po stranách je na ní našitý pruh látky, abych tu kapsičku mohla na mašli přivázat k prknu postele.

Houm svít houm

Bydlím v novém domově necelé tři měsíce a mám pocit, že jsem tu odjakživa. Nedávno to byly ještě kořínky, ale teď už zapouštím kořeny. Bobina Ušatá vypadá taky spokojeně. Čím to všechno? Asi je to tím, že jsem si mohla zařídit každý centimetr čtvereční svého bydlení podle sebe. Nemusím jako v podnájmu každý den zakopávat o cizí nábytek. V posledním podnájmu se nacházely dokonce dvě (dvě!) parkové litinové lavičky! Pocit smíření s jejich přítomností nastal tedy daleko později, než nastal teď pocit smíření s tím, že už nebydlím v Praze, ale na vesnici, kam musím dojíždět.

Když jsem byla na první prohlídce bytu, přišel mi sympatický, nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak se rozhodla, že ho vezmu. Byly to nervy. Když jsem pak podepisovala rezervační smlouvu, byla jsem dojatá, protože jsem se hrozně těšila, až si to doupě předělám k obrazu svému. Začátky byly krušné, o tom jsem tu trochu psala, ale nešlo jen o tu praktickou stránku, poprvé za svůj život jsem bydlela úplně sama, žádné spolubydlení, žádné sdílení a to mě trochu vyplašilo.

zdroj obrázku Etsy.com

Teď se do své nory ale konečně těším. Baví mě číst vývěsku obecních spolků, baví mě jezdit do Prahy vlakem a cestou počítat zajíce a bažanty.
Místní zpravodaj hlásí, že lišky budou dávat dobrou noc o hodinu dříve, prý kvůli změně času. I tak se nadále doporučuje chodit spát se slepicemi. V černé kronice psali, že jedna slečna si napustila vanu a došla jí teplá voda ;)

Je tu fajn :)

František a holoubci

Stojím na zastávce autobusů, jím hranolky, když mi jeden upadne, přiběhne holub a v celku ho do sebe nasouká. Polykač mečů.

Mám ráda holuby. Je to prostě jen další druh zvířat, které mám ráda, i když holubi jsou trochu specifičtí, protože ty nemá rád skoro nikdo. Je jich všude plno a lidem přijdou hrozně obyčejní. Jako součást veřejného prostoru, nejsou živé bytosti, spíš pohyblivé doplňky exteriéru. „A kálí na sochy! A přenášejí nemoci!“ jsou obvyklé průpovídky obyvatel měst.

Lidé mají rádi věci, co jsou vzácné a chráněné. Nemáme rádi šedé tvory, kterých je všude plno čili dostatek. Jsou ale vzácní krásní tvorové potřebnější než obyčejní, kterých je „mnoho“?

Třeba takový holub stěhovavý, v 19. století jich bylo odhadem 3-5 miliard, poslední jedinec svého druhu, samička, které říkali Martha, zemřela v roce 1914. Tohle nemá být smutné povídání o zlé lidské rase, ale spíš takové uvědomění, že každý tvor na této planetě má své místo a že vůbec není potřeba dělat rozdíly v tom, jestli je krásný a unikátní, nebo se narodil jako jeden z řady a na první pohled nám lidem připadá úplně zbytečný.

Jsem na koncertě a přisedne si k nám cizí kluk. Prý se jmenuje František. „Jé, ty jsi František, ty jsi měl nedávno svátek, na svátek zvířátek! A krmíš holoubky???“