neděle 24. listopadu 2013

Než skončí ve vašem šatníku (článek pro Votočvohoz)

Když přijdete do obchodu s oblečením, jednotlivé kousky jsou zde úhledně rozvěšené na ramínkách, figuríny se vlní do rytmu hudby a vás přepadne nákupní horečka. Projíždíte stojany, hladíte materiál, a pokud vám něco padne do oka, běžíte s tím do kabinky na vyzkoušení. Když se pořádá prezentace nové kolekce, dostanete při vstupu do showroomu welcome drink, uzobáváte drobné občerstvení a kocháte se leskem a luxusem. Ale napadlo vás někdy, co se za tím vším skrývá? Co se děje s kouskem vašeho šatníku, než doputuje k vám a zaujme přední místo ve skříni?
Mě ano a chtěla bych se o to s vámi podělit.

zdroj obrázku: http://stylecaster.com

Textilní průmysl byl dříve naší českou chloubou, bylo běžné si koupit látku a nechat si ušít oděv na míru. Bylo normální kupovat oblečení, které bylo vyrobeno v České republice, za totality, tedy velkou část 20. století, ani nic jiného možné nebylo. Po většinu 20. století byl textilní průmysl v Čechách jeden z nejvyspělejších na světě. V roce 1989 pracovalo v tomto odvětví 250 000 lidí, ale v roce 2009 už jen 45-50 000 lidí.(1)
Člověk by to ani nemusel považovat za velkou tragédii, časy se prostě mění, spíš to, co následovalo, mě trochu vyvádí z míry.
Hranice se otevřely a nastal boom levného asijského oblečení a doplňků. To by ještě samo o sobě nemuselo být na škodu, kdybychom prostě neztratili dohled nad tím, v jakých podmínkách tyto produkty vznikají, a co se za tím vším „byznysem“ skrývá. Jen špičkou ledovce jsou v tomto případě zprávy, které občas proběhnou médii, o požáru či zhroucení textilních továren v Asii (dnes především v Bangladéši). (2)(3)

autor fotografie: A.M. Ahad

Ale jak tedy souvisí smrt a životní podmínky těchto pracovníků s vaším novým kouskem oblečení? Úplně jednoduše a neoddiskutovatelně.
Pokud dostane zaměstnanec za měsíc 61 USD je to cena například vašeho nového kabátu. Ale dotyčný samozřejmě nevyrobí jen jednu věc za měsíc, chodí každý den třeba na 10-12 hodinové služby a když musí, tak až na 24 hodinové. Často jsou to dívky v našem věku a přišly do města, aby mohly posílat peníze své rodině peníze a zároveň aby si na sebe vydělaly. Pokud danou práci nezvládají, je jim vyhrožováno vyhazovem, což by v jejich případě znamenalo, že jinou práci neseženou, nebo ji najdou v podobné továrně jen o kus dále, kde budou téměř stejné pracovní podmínky a plat. Jakékoliv stížnosti jsou okamžitě zahrány do outu s tím, že pokud se něco dostane na veřejnost, hrozí propuštění. Textil putuje na vývoz a dle videa (4) zůstane v zemi pouze 1/3 hodnoty zboží, zbytek spolkne doprava, síť obchodů a všechny služby s tím související (včetně toho dříve zmiňovaného šumivého welcome drinku). A pracovníci, kteří oblečení šijí, dostanou pouze 1,5 % z celkové ceny produktu. To by v praxi tedy znamenalo, že musí ušít třeba 66 takových kabátů, aby dostali zaplacenou sumu, za kterou se prodává. Jenže oni nevyrábějí celou věc od začátku do konce, ale ve stylu manufaktury sedí celý den u stroje a dělají jen jednu dílčí činnost do konce směny, nebo dokud neomdlí vysílením. (5)
Nepřipadá vám to trochu zvrácené?

zdroj obrázku: http://www.cleanclothes.org

Oblečení se stalo sezónní záležitostí, nejde o kvalitu, ale o kvantitu. Pokud jde tedy o to, prodat jednotlivých kousků co nejvíce, cena se tlačí dolů a my máme pocit, že si můžeme dovolit více věcí. Ale za jakou cenu?
Málo peněz na jídlo znamená pro dělnice méně síly na práci, pokud jsou zaměstnanci v asijských textilních továrnách vystaveny jedovatým chemikáliím (6), může to přinést zdravotní potíže, někdy také předčasnou smrt. V těchto zemích se jen pomalu dostávají do povědomí vhodné pracovní podmínky a škodlivost jednotlivých složek výroby. Bělící prostředky, jedovaté barvy či prašné prostředí, to všechno jsou věci, které jsou jednoznačně škodlivé, ale nikdo je nekontroluje, protože lidí, kteří chtějí pracovat, je tolik, že zdravotní následky skoro nikoho nezajímají. Jen pomalu si majitelé továren zvykají na to, že zaměstnanci chtějí také promluvit a že chtějí mít něco jako v Čechách odbory.
Obligátní otázka nakonec. Co s tím?
Viděla bych to jako takový proces, při kterém si člověk sáhne do svědomí a položí si otázku: stojí mi to za to? Chci žít ve světě, kde nevím, odkud se vzaly věci, které kupuju. Chci mít na očích klapky a jít dopředu s tím, že já přece nic nezmůžu a nevím, jak jinak se mám chovat? Pokud nechcete, zkuste se nad celým problémem zamyslet a třeba vás napadne nějaké řešení. Možná budete mít pocit, že sami nic nezměníte a že nemůžete za to, co se děje na druhém konci planety. Ale kdyby si to řekl každý, tak by se nikdy nic neposunulo k lepšímu.
Když jsem já viděla poprvé dokument o podmínkách v asijských textilních továrnách, první věc, která mě napadla, kdo tedy dostane všechny ty peníze, které jsem za danou věc utratila. Jestli by to nešlo udělat tak, že by většinu zisku dostal skutečně ten člověk, který danou věc vyrábí/produkuje – tomu se říká Fair Trade a v naší zemi si tento systém pomalu nachází své příznivce.
Zároveň jsem narazila na kampaň Clean Clothes Campaign (http://www.cleanclothes.org/), ve které jde o zlepšení podmínek zaměstnanců v továrnách po celém světě a především o odškodnění lidí, kteří utrpěli úraz vlivem zanedbání podmínek ze strany zaměstnavatele či odškodnění rodin po zemřelých dělnicích. Naší rolí v této problematice může být to, že budeme více dávat nejevo, že nám záleží na tom, co se děje s lidmi, kteří oblečení šijí a kompletují. Firmy kolikrát ani nevědí, kde se jejich oblečení vyrábí, je to takový začarovaný kruh, který by bylo potřeba přerušit a udělat celou věc více transparentní. O to se tato kampaň také snaží.
Alternativou k celému tomuto systému může být nákup oblečení, které bylo ušito přímo v Čechách, což už není zas tak složité. Existuje několik prodejních webů, které sdružují šikovné lidi z celé republiky a na kterých seženete originální oblečení. Pořádají se i akce, kde se tito výrobci prezentují, takže není problém se obléknout od hlavy až k patě i s případným vyzkoušením si daného kousku. Ano, cena ve většině případů nemůže konkurovat levné asijské produkci, ale co se týče kvality, tak ta je daleko vyšší.
Dalším z přístupů může být nákup v second handech, s tím tedy souvisí i Votočvohoz, protože proč produkovat nový kus oblečení, když třeba stejný už někde dávno je, jen se musí dostat k vám.

zdroj obrázku: http://www.bibico.co.uk

Tento problém se samozřejmě týká i jiných odvětví, protože jedním ze znaků dnešní společnosti je odříznutí od reality. Pokud ale nejste typický nezaujatý konzument, není složité se původu věcí dopátrat a udělat si na celou problematiku svůj vlastní názor. Pak už je jen na vás, jestli nad tím vším nakonec jen mávnete rukou, nebo dojdete na základě informací k závěru, že za tu cenu to opravdu nestojí.
________________________________________________________________________

2 komentáře:

  1. No, ona se ta nízká cena projeví v nekvalitě materiálů i vypracování. Je-li vypracování nekvalitní, jásám, když najdu něco alespoň trochu slušného, co mi sedí. Když už to najdu, nemám zájem si to kupovat příští sezónu znova, protože už se to zas kvůli mizernému materiálu otahalo, opralo, vytáhlo, ožmolkovatělo, rozpadlo. Jak ráda bych si kupovala i trochu dražší věci (jo, česká švadlena vám prostě pod minimální mzdu nepůjde a ani za tu nejspíš tak titěrnou práci dělat nebude), leč kvalitnější. A kde? U koho? Ale můžeme si za to v podstatě i trochu sami. Kolik holek se jde dneska vyučit švadlenou prostě proto, že učňák není IN a každý touží mít maturitu a rukama dělat nikdo nebude. Manuální práce jednoduše nefrčí, v našem smýšlení jako by to bylo něco podřadného. Přitom manuálně šikovného člověka znalého řemesla dneska vyvážit zlatem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak pod tohle se klidně podepíšu, souhlas :)

      Vymazat