Když přijdete do obchodu s oblečením, jednotlivé kousky jsou zde
úhledně rozvěšené na ramínkách, figuríny se vlní do rytmu hudby a vás
přepadne nákupní horečka. Projíždíte stojany, hladíte materiál, a pokud
vám něco padne do oka, běžíte s tím do kabinky na vyzkoušení. Když se
pořádá prezentace nové kolekce, dostanete při vstupu do showroomu
welcome drink, uzobáváte drobné občerstvení a kocháte se leskem a luxusem. Ale napadlo vás někdy, co se za tím vším skrývá? Co se děje s kouskem vašeho šatníku, než doputuje k vám a zaujme přední místo ve skříni?
Mě ano a chtěla bych se o to s vámi podělit.
 |
zdroj obrázku: http://stylecaster.com
|
Textilní průmysl byl dříve naší českou chloubou, bylo běžné si koupit
látku a nechat si ušít oděv na míru. Bylo normální kupovat oblečení,
které bylo vyrobeno v České republice, za totality, tedy velkou část 20.
století, ani nic jiného možné nebylo. Po většinu 20. století byl
textilní průmysl v Čechách jeden z nejvyspělejších na světě. V roce 1989
pracovalo v tomto odvětví 250 000 lidí, ale v roce 2009 už jen 45-50
000 lidí.(1)
Člověk by to ani nemusel považovat za velkou tragédii, časy se prostě mění, spíš to, co následovalo, mě trochu vyvádí z míry.
Hranice se otevřely a nastal boom levného asijského oblečení a doplňků.
To by ještě samo o sobě nemuselo být na škodu, kdybychom prostě
neztratili dohled nad tím, v jakých podmínkách tyto produkty vznikají, a
co se za tím vším „byznysem“ skrývá. Jen špičkou ledovce jsou v tomto
případě zprávy, které občas proběhnou médii, o požáru či zhroucení textilních továren v Asii (dnes především v Bangladéši). (2)(3)
 |
autor fotografie: A.M. Ahad
|
Ale jak tedy souvisí smrt a životní podmínky těchto pracovníků s vaším
novým kouskem oblečení? Úplně jednoduše a neoddiskutovatelně.
Pokud dostane zaměstnanec za měsíc 61 USD je to cena například vašeho
nového kabátu. Ale dotyčný samozřejmě nevyrobí jen jednu věc za měsíc,
chodí každý den třeba na 10-12 hodinové služby a když musí, tak až na 24
hodinové. Často jsou to dívky v našem věku a přišly do města, aby mohly
posílat peníze své rodině peníze a zároveň aby si na sebe vydělaly.
Pokud danou práci nezvládají, je jim vyhrožováno vyhazovem, což by v
jejich případě znamenalo, že jinou práci neseženou, nebo ji najdou v
podobné továrně jen o kus dále, kde budou téměř stejné pracovní podmínky
a plat. Jakékoliv stížnosti jsou okamžitě zahrány do outu s tím, že
pokud se něco dostane na veřejnost, hrozí propuštění. Textil putuje na
vývoz a dle videa (4) zůstane v zemi pouze 1/3 hodnoty zboží, zbytek
spolkne doprava, síť obchodů a všechny služby s tím související (včetně
toho dříve zmiňovaného šumivého welcome drinku). A pracovníci, kteří
oblečení šijí, dostanou pouze 1,5 % z celkové ceny produktu.
To by v praxi tedy znamenalo, že musí ušít třeba 66 takových kabátů,
aby dostali zaplacenou sumu, za kterou se prodává. Jenže oni nevyrábějí
celou věc od začátku do konce, ale ve stylu manufaktury sedí celý den u
stroje a dělají jen jednu dílčí činnost do konce směny, nebo dokud
neomdlí vysílením. (5)
Nepřipadá vám to trochu zvrácené?
 |
zdroj obrázku: http://www.cleanclothes.org
|
Oblečení se stalo sezónní záležitostí, nejde o kvalitu, ale o kvantitu.
Pokud jde tedy o to, prodat jednotlivých kousků co nejvíce, cena se
tlačí dolů a my máme pocit, že si můžeme dovolit více věcí. Ale za jakou cenu?
Málo peněz na jídlo znamená pro dělnice méně síly na práci, pokud jsou
zaměstnanci v asijských textilních továrnách vystaveny jedovatým
chemikáliím (6), může to přinést zdravotní potíže, někdy také předčasnou
smrt. V těchto zemích se jen pomalu dostávají do povědomí vhodné
pracovní podmínky a škodlivost jednotlivých složek výroby. Bělící
prostředky, jedovaté barvy či prašné prostředí, to všechno jsou věci,
které jsou jednoznačně škodlivé, ale nikdo je nekontroluje, protože
lidí, kteří chtějí pracovat, je tolik, že zdravotní následky skoro
nikoho nezajímají. Jen pomalu si majitelé továren zvykají na to, že
zaměstnanci chtějí také promluvit a že chtějí mít něco jako v Čechách
odbory.
Obligátní otázka nakonec. Co s tím?
Viděla bych to jako takový proces, při kterém si člověk sáhne do
svědomí a položí si otázku: stojí mi to za to? Chci žít ve světě, kde
nevím, odkud se vzaly věci, které kupuju. Chci mít na očích klapky a jít
dopředu s tím, že já přece nic nezmůžu a nevím, jak jinak se mám
chovat? Pokud nechcete, zkuste se nad celým problémem zamyslet a třeba
vás napadne nějaké řešení. Možná budete mít pocit, že sami nic nezměníte
a že nemůžete za to, co se děje na druhém konci planety. Ale kdyby si
to řekl každý, tak by se nikdy nic neposunulo k lepšímu.
Když jsem já viděla poprvé dokument o podmínkách v asijských textilních
továrnách, první věc, která mě napadla, kdo tedy dostane všechny ty
peníze, které jsem za danou věc utratila. Jestli by to nešlo udělat tak,
že by většinu zisku dostal skutečně ten člověk, který danou věc
vyrábí/produkuje – tomu se říká Fair Trade a v naší zemi si tento systém pomalu nachází své příznivce.
Zároveň jsem narazila na kampaň Clean Clothes Campaign
(http://www.cleanclothes.org/), ve které jde o zlepšení podmínek
zaměstnanců v továrnách po celém světě a především o odškodnění lidí,
kteří utrpěli úraz vlivem zanedbání podmínek ze strany zaměstnavatele či
odškodnění rodin po zemřelých dělnicích. Naší rolí v této problematice
může být to, že budeme více dávat nejevo, že nám záleží na tom, co se
děje s lidmi, kteří oblečení šijí a kompletují. Firmy kolikrát ani
nevědí, kde se jejich oblečení vyrábí, je to takový začarovaný kruh,
který by bylo potřeba přerušit a udělat celou věc více transparentní. O
to se tato kampaň také snaží.
Alternativou k celému tomuto systému může být nákup oblečení, které
bylo ušito přímo v Čechách, což už není zas tak složité. Existuje
několik prodejních webů, které sdružují šikovné lidi z celé republiky a
na kterých seženete originální oblečení. Pořádají se i akce, kde se tito
výrobci prezentují, takže není problém se obléknout od hlavy až k patě i
s případným vyzkoušením si daného kousku. Ano, cena ve většině případů
nemůže konkurovat levné asijské produkci, ale co se týče kvality, tak ta
je daleko vyšší.
Dalším z přístupů může být nákup v second handech, s tím tedy souvisí i
Votočvohoz, protože proč produkovat nový kus oblečení, když třeba
stejný už někde dávno je, jen se musí dostat k vám.
 |
zdroj obrázku: http://www.bibico.co.uk
|
Tento problém se samozřejmě týká i jiných odvětví, protože jedním ze
znaků dnešní společnosti je odříznutí od reality. Pokud ale nejste
typický nezaujatý konzument, není složité se původu věcí dopátrat a
udělat si na celou problematiku svůj vlastní názor. Pak už je jen na
vás, jestli nad tím vším nakonec jen mávnete rukou, nebo dojdete na
základě informací k závěru, že za tu cenu to opravdu nestojí.
________________________________________________________________________
